Bez měsíce je tomu rok, co jsem tyto oba kopce navštívil. Vůbec mi ale nevadilo se na ně podívat znovu. Ten božský klid, nikde ani človíčka, to opravdu stálo za to.

Původní plán zněl - težký Konigsjodler klettersteig - za daného počasí a množství sněhu naivní myšlenka.

Na Grandlspitz jsme se vydali bez věcí na lezení. Vylezli jsme na jeho vyšší vrchol takovou cestou necestou. Musím se přiznat, že chvílemi jsme měl opravdu strach. Místy byl sníh, místy dvojkové až trojkové lezení, a bez pocitu alespoň částečného jištění to nebylo nic příjemného. Nicméně se zadařilo. Když jsme stáli na vrcholu, za námi trčela stěna vyššího bratra z hradby Hochkonigu. Napadla nás s Jirkou společná myšlenka, že člověk je v horách jen takový "malý prd ve větru".

Z Grandlu jsme to vzali velice málo chozenou cestou na Taghaube. To už bylo celkem v pohodě. Krásný kříž na vrcholu nám byl odměnou. Takže jsme se přece jen na nějakou tu špičku podívali.

Večer jsme toho měli docela dost. Jen jsme se přemístili do Postalmklammu, kde jsme měli poslední náš cíl, místní klettersteig.

Milan © 2009