wz

Írán - 30. 7. - 18. 8. 2015

Domů
Tennengebirge 2015
Kl. Priel 2015
Traunstein 2015
Írán 2015
Svárožná 2015
Totesky 2015
Šumava 2015

 

Vrcholem této sezony byla jednoznačně expedice do Íránu. Účástníků bylo strašně moc- já a Dušan - skvělá parta. Fungovali jsme báječně. Všechno sedlo skvěle, bez jediné chybičky.

Cílem bylo projet Írán, navštívit kromě hor i památky, kterými je Írán známý. Co se ale týče hor, cíl byl jednoznačný. Pětitisícovka Damavand. Nejprve jsme se museli někde aklimatizovat. Vybrali jsme si íránský Matterhorn - Azad Kooh - místní mu říkají Sazhed (Princ). Je to nádherná hora, čtvrtá nejvyšší v Íránu, která ze tří stran vypadá až děsivě, ze čtvrté strany na ní vede pohodová cestička. Je to kopec, který měří 4 355m, takže žádný drobeček. Po sněhu ale ani památky. Co bylo ale důležité, byli jsme tam absolutně sami. Báječná věc. Byl i pěkný pohled na Damavand v dálce. Samota byla způsobená tím, že tento kopec není pořádně odnikud vidět, mnozí místní ho ani neznají. A přesto vše je nádherný. Dostat se k němu nebyla žádná legrace, ale opravdu to stálo za to. Výstup jsme provedli s jedním přespáním ve výšce 3200m za vesnicí Kalak Bala.

Damavand je kapitola sama o sobě. Velké množství lidí, poměrně veliká komerce. Kopec sám o sobě moc zajímavý není. Je samozřejmě obrovský, hlavně když se stojí u chaty, tak stěna působí velmi nevlídně a drsně. Je to ale choďák. Výstup trval 5 hodin, mrzlo až praštilo, sirné výpary byly docela znát, občas se někde objevil koláček zvratek od méně aklimatizovaných. Výstup nám zabral 3 dny a vyšlo vše, jak mělo - snad i lépe. Místní horolezci k nám byli velmi milí a přátelští, skamarádili jsme se okamžitě. Co mně na tomto kopci hodně vadilo, byl všudypřítomný prach. Hromady prachu, hory prachu. Pro horolezce je to v Íránu povinný výstup, je škoda se na něj nevypravit, pro mě to byl ale na něj výstup poslední, nemám již potřebu ho navštívit podruhé. Na mě osobně tedy mnohem více zapůsobil Azad Kooh. Damavand jsme dali z jihu, od osady Pollur přes osadu Gusfan Sara, zpátky tou samou cestou.

Pak jsme se podívali postupně ke Kaspickému moři (Chalus, Mahmudabad), navštívili jsme odpadky zavalený nejkrásnější národní park Sisangan. Chtěli jsme vidět džungli, tak tento park nám ji ukázal. Vypadal jako český listnatý les. Ale ty odpadky!!! Írán vůbec je celý jedno velké smetiště. Lidé nemají nejmenší návyky ohledně odpadků, takže vše vyhodí tam, kde jim to zrovna přijde vhod. Dále jsme navštívili města Esfahán, Shiraz (+ solné jezero Maharloo - velký zážitek), Persepolis, Yazd a docela docela dost času je pobyli i v Teheránu. Žádná velká památka v těchto městech nám snad neunikla. Ke konci pobytu jsem byl ale památkami tak přesycen, že se mi to všechno slilo dohromady. Holt na památky moc nejsem. Nejvíce na mě zapůsobily ale zoroastrijské chrámy v Esfahánu a Shirazu..

Takovou tečkou byla noc prožitá na vrcholu Tochal, který ční ve výšce 3 964 m nad Teheránem. Západ slunce byl z říše snů, noc byla díky krysám a myším trošinku jiný šálek kávy. Nahoru jsme vyjeli lanovkou, v tamním hicu se nám opravdu šlapat přes 2000 výškových metrů nechtělo. Zážitek to byl ale neopakovatelný a stál za to.

Z mého pohledu je Irán zemí, kde se kloubí moderní technologie se středověkými návyky - takový moderní středověk. Lidé jsou velmi přátelští a vstřícní. Jen ty odpadky vrhají na Írán trochu chmurné světlo. Byla to pro mě obrovská cestovatelská zkušenost, vše jsme si zařizovali sami, fungovali jsme ve všem odkázáni sami na sebe. Vše nám malinko ztěžovalo horko, ale to jsme očekávali.

Ačkoli se jednalo o můj zatím asi nějvětší cestovatelský počin, vím, že do Íránu se již asi nevrátím. Vše podstatné jsem tam navštívil, ochutnal jejich kulturu, zažil neopakovatelné momenty, poznal báječné lidi, se kterými jsem v kontaktu, ale příště mé cesty povedou jinam.

FOTOGALERIE

 

Milan © 2015

 

WebZdarma.cz