Nebyl by to horský rok, kdybych nenavštívil můj milovaný Traunstein. I letos mi byl jediným parťákem Míra. Tentokrát jsem potřeboval nutně na hory, Míra mě vyvezl.

Cestu na vrchol už neznám jinak než v noci. Proč ji tedy hledat ve dne. S nasazenými čelovkami jsme v půl druhý vyrazili. Šlo se báječně. Lilo z nás jako z konve, ale cesta utíkala báječně. Šli jsme cestou Hernlersteig. V závěru jsme si chtěli vylézt Traunseeklettersteig, ale protože začínalo poprchávat, obešli jsme to. Nakonec se nerozpršelo, takže jsme jen litovali, že jsme si nezalezli. Na vrcholu jsme byli kolem půl pátý a letos jsme byli první. Východ slunce byl nádherný. Kdo to nezažil, nikdy to nemůže pochopit. Zahřálo to na srdíčku.

Cestu dolů jsme zvolili úplně stejnou jako nahoru. Již několikrát jsem se přesvědčil, že touto cestou se dolů nechodí. Ale komu není radno, toho bolí nohy. Sestup byl drastický. Naklepaná stehna bolela ještě 3 dny po návratu. Každopádně v 9:00 jsme byli u auta a studená voda jezera Traunsee přivítala i mé tělo a to dokonce několikrát. Jemná opalovačka, vínečko, chvilka spánku - tohle bychom v Čechách nezažili.

Odpoledne jsme se chtěli jet podívat do soutěsky Burgauklamm, ale byla uzavřená. Prošli jsme si to kolem ní a pak se přesunuli na již tradiční nocležiště u řeky poblíž vesničky Weissenbach am Attersee. Piknik s výborným vínem a samými dobrotami dokázal alespoň mně zapomenout na realitu v Čechách. Večer jsem padl jako mrtvej do auta.

V neděli jsme chtěli podniknout feratu na Mahlgupf, ale celou noc pršelo a ráno také, tak jsme se ráno sebrali a jeli domů. Však ona nám neuteče.... 

FOTOGALERIE

Milan © 2016