Po covidové a kolenové pauze jsem se opět vydal do dálek. Albánie vůbec nebyla v plánu. Nejprve byl v plánu Kurdistán v Iráku, pak Uzbekistán, ale protože v obou oblastech to letos na podzim nebylo moc bezpečné, nakonec padla volba na evropskou Albánii.

Tentokrát jsme vyrazili ve čtyřech - já, Pavel, Adéla a Jirka. Samozřejmě jsme jeli s pevně daným itinerářem a nakonec se nám ho do puntíku podařilo splnit. Počasí nám přálo úplně nebesky. Auto jsme si půjčili v Tiraně a celou dobu nám bylo dopravním prostředkem.

Podívali jsme se na pobřeží moře (Cape of Rodon), pak do Albánských Alp (Theth, vodopád Grunas, Blue Eye), na nejkrásnější Albánskou pláž u jezera Komani (Blini park), nakoukli jsme do historického města Gjirokaster (a jeho známý bazar), na další Blue Eye, do historického Butrintu, do krásné vesnice Queparo Fusche (zde se totálně zastavil čas). Přenocovali jsme i na pláži u moře, odkud jsme podnikli výstup na nejvyšší vrcholky Riviéry (Maja Qores a Maja Cikes). Přes Apollonii jsme navštívili horskou vesnici Shjengjergi a vystoupali a vykoupali se v Zaječím jezeře. Poslední noc a den jsme si nechali na Tiranu.

Za mě největší zážitek byla vesnice Shjengjergi - nebát zde aut, myslel bych si, že jsem ve středověku. Ale byl tu nádherný klid. Zde by stálo za to si vzít krosnu a na pár dní vyrazit na nějaký přechod.

Pro mě se bohužel Albánie nesla i v duchu bolavých kolen. Nemohl jsem si to bohužel užít plnými doušky, každopádně tato země na mě dýchla velmi pozitivně. Škoda bolavých kolen a krátkého času.

Pro mě bude vždy Albánie země bunkrů, toulavých psů a bolavých kolen :-)

Fotogalerie.

Milan © 2022