Už jsem ani nedoufal, že bych se letos ještě podíval do Alp, natož na nějakého obra a už vůbec ne obyčejnou cestou. Toto mi splnil Petr a Honza. Výlet to byl bleskový. Vyrazili jsme do masívu Ankogel s plánem vylézt na Hochalmspizte. Přijeli jsme pozdě večer na parkoviště, přespali jsme a brzy ráno šup na výstup. Kondičně jsem se necítil nejlépe, vidina nějakých 1800 výškových metrů, z toho ještě celkem dost lezení - nebudu nalhávat, měl jsem trochu obavy. Ale ukázalo se, že i v mém starém těle stále trochu energie je a že už něco málo v nohách mám a tak jsem byl klukům rovnocenným partnerem. K chatě Geissener hutte jsme to vzali velmi rychle. Ani tam jsme neotáleli a letěli jsme nahoru.

Cesta Steinernemandl, kterou jsme chtěli jít tam, měla být uzavřena. Psali to u chaty. Co ale osud nechtěl, cestou nahoru jsme zabloudili a nakonec jsme to právě touto cestou zdolali. Důvodem uzavření bylo poničené lano na výstupu. Asi 20m po skále jsme to museli dát bez jištění. Už dlouho jsem tento typ lezení nezažil. Ale jsem na sebe pyšný, že jsem to bez větších obtíží dal. Na vrcholu bylo celkem dost lidí, kteří tam vylezli normálkou (feratou). Tou jsme šli my dolů. Celou cestu dolů jsem kvůli urychlení dal bez jediného jištění. Ale měl jsem z toho velmi dobrý pocit a cítil jsem se bezpečně. Je pravda, že v takovýchto případech je člověk od smrti kousek, ale štěstí stálo při mně.

Na chatě jsme si dali radlera, podotýkám velmi zaslouženého. Pak jen seběhnout k autu a vale domů. Musím přiznat, že jsem toho u auta měl plné brýle. Fakt to bylo spousta metrů, batoh nebyl nejlehčí. Ale pocit to byl skvělý. Škoda jen, že se jednalo o výlet na skok. Potřeboval bych takto dobít baterky delší dobu. Tak snad brzy....

Fotogalerie.

Milan © 2023