|
Letos podruhé. Návštěva hor,
tentokrát na těžko se sviní na zádech. V Sengsengebirge jsem již
několikrát byl a protože se mělo jednat o motivační výlet pro novou
horskou parťačku Adélu, tak jsem to naplánoval tak, aby se jí to opravdu
líbilo. Jel s námi ještě kamarád Honza.
Vyrazili jsme přes vojenské
cvičiště za vsí Hopfing. V noci jsme malinko popili, takže mě a Adél
druhý den slušně bolela lebka. Nicméně pak přestala. Stoupali jsme k
chatě Feichtauhutte. Tam nás čekalo překvapení v podobě mše a
slavnostního předávání klíče od chaty mezi dvěma sekcemi rakouského
Alpenvereinu. Sláva to byla obrovská, dechovka se rozléhala celým
krajem. U chaty jsme se zdrželi jen chvilku a vyrazili jsme směrem na
nejvyšší vrchol Hohe Nock. Počasí nám přálo. Batohy jsme hodili do křoví
a šli jen tak. Asi po třech hodinách jsme vrcholu dosáhli. Byl již
slušně pod sněhem a bylo na něm úžasně. Už jsem na něm byl potřetí a
stále se mi to líbí. Pár minut jsme si tam pobyli a užili nádherných
výhledů a pak se dali na cestu zpět. Zašli jsme se podívat ještě na
jeden nádherný vrchol Seekopf. Na něj mám vzpomínku s Dušanem, kdy jsme
na něj vylezli a našli na něm 20 let starou vrcholovou knihu.
Letos tam již je nová, nicméně z kouzla vrcholu to nic neubralo. Určitě
se sem ještě někdy vrátím, třeba příští léto s Mikim.
Po příchodu k chatě na mě Adéla s
Honzou zkoušeli, že tam přesppíme. Ale protože jsem jim slíbil noc plnou
hvězdiček, neudolali mě a šli jsme bivakovat pod vrcholek Sonntagsmauer.
Nakonec jsme jedno úžasné místo našli. Noc v bivakovacím pytli byla
premieerou pro Adél i Honzu. Velice rychle se ochladilo, takže asi již v
osm jsme seděli ve spacácích. Noc byla velmi chladná, známkou mrazu byly
zamrzlé láhve s vodou. Ale jak jsem slíbil, byla noc plná hvězdiček. Jen
Honza si ji moc neužil, spal jako dudek.
Nádherný východ slunce nás ráno vytáhl ze spacáků.
Sice bylo chladno, ale krásně. Hned z rána jsme se podívali na vrcholek
Sonntagsmauer. Byl z něj pěkný výhled o kraje. Na něm jsem byl poprvé.
POtom jsme se vypravili na vrcholy Rotgsol a Haderlauskogerl. Ty již
dobře znám a opět jim na kráse za léta mé nepřítomnosti neubylo. Pak už
jen seběhnout k autu a domů. Mé koleno dostalo docela zabrat, ale i
přesto to bylo báječné a neuvěřitelné. Vůbec nechápu, jak jsem to mohl
tak dlouho bez hor vydržet. Navíc to vypadá, že Adél bude parťákem i do
dalších dobrodružství, na což se moc těším.
Fotogalerie.
Milan
© 2021 |
