S nápadem na výstup na druhý nejvyšší kopec Ötztálzských Alp přišel Petr, který se o něj již jednou neúspěšně pokoušel. Nikdo se tomu nebránil, tak jsme jedno čtvrteční ráno v červnu vyrazili směr Italské Melago. Na chatu Weisskugelhütte jsme šli opravdu natěžko, tak těžký batoh jsem opravdu již dlouho neměl. Ledovcová výbava, stany .... něco váží. Protože se jednalo o pouhých 600 výškových metrů, dovolil jsem si přibalit nějaké to pivko, kořalku, vzal jsem i 0,5l Kristovo Pálavy. Výstup k chatě malinko bolel, ale dalo se to. K našemu překvapení byl chatař přítomný. Oficiálně sice chata byla zavřená, nicméně nám slíbil, že nás nechá přespat. Trošinku jsem litoval té odnesené váhy, nicméně noc na posteli je vždy příjemnější než ve stanu na zemi.

Druhý den ráno byl budíček již ve 3:30, ve 4:00 jsme již byli na cestě. Počasí bylo protivné. Již od chaty bylo vidět, že zhruba od 3 500m bude jen mlha a nic jiného. Postup po ledovci Langtauferer byl dlouhý a namáhavý, hlavně pro Petra, který drtil stopu v hlubším sněhu. Naše putování skončilo ve výšce 3 360m v sedle Weisskugeljoch. Trefit správnou cestu by mohlo být sázkou do loterie a výhledy by byly stejně nulové. Po bolestivém úsudku jsme to otočili (zejména Petr byl zdrcen). Zpět k chatě jsme se dostali po dlouhých 7,5 hodinách chůze. Ještě týž den jsme seběhli  až k autu a kvůli nepříznivé předpovědi počasí na další dny jsem valili domů.

Každopádně jako relax to byla skvělá akce, namáhavé to také bylo. V této části Alp jsem byl poprvé, myslím, že se sem ještě vrátím.

Pro zhlédnutí fotografií a krátkého videa klikněte zde.

Milan © 2012