Wallis 2009

Plán byl jasný. Slézt nějakou tu čtyřku. Povedlo se to do puntíku. Vše začalo nečekaným výstupem na Pollux. Po dvou dnech beze spánku a dlouhém řízení z Čech jsem neměl na nějakou čtyřku ani pomyšlení. Natož ne Pollux, na kterém jsem byl loni a už vůbec ne sestoupit cestou, která vede téměř kolmým svahem. Málem jsem se strachy .... Nakonec jsme se na vrchol dostali jen já a Marek a navíc každý sám. Byl to báječný pocit stát na vrcholku sám chvíli před západem slunce. Vůbec nelituji toho, že jsem se na tento vrchol podíval podruhé. Nahoru poměrně těžké lezení po skále i ledu (bez jištění), dolů hodně nakloněný svah. Při pohledu zpátky na kopec se mi tajil dech z jeho sklonu.

Další dva dny byl v plánu přelézt celý hřeben Breithornu. Prvního dne z rána jsem pokořili nejvýchodnější vrchol Breithornu - Rocca Nera (4075 m). Obrovská převěj na jeho vrcholu vzbuzovala obrovský respekt. Na vrcholu jsme byli téměř sami. Pak jsme se přesunuli na Breithorn Zwillinge (4105 m), menší z dvojčat. Tento vrchol se téměř nechodí, jedná se již o kombinované lezení s nutností jištění. Tady náš přechod skončil - netroufli jsme si dál. Další postup by znamenal v pěti lidech časovou nejistotu - a vlastně ani odvaha nebyla při pohledu na skály před námi. Navíc jsme měli krátké lano, takže by se jednalo o dost velké riziko. Druhý den jsme normálkou vylezli centrální Breithorn (4160 m) a přešli na západní vrchol (4165 m, loni jsem na něm již byl). Centrální vrchol byl nádherný, západní vrchol byl pro svou snadnost celý pokrytý lidmi. Takže z původního plánu jsme se nedostali jen na Východní Breithorn - aspoň mám důvod se vrátit.